Dangerous' Day Dreams

Hoping it might be so.

2009-12-22T11:12:34Z

Tohle mi přišlo.
"a poem by Thomas Hardy, which nicely illustrates the late-Victorian crisis of faith"
Takže je to trochu depresivní.
Na druhou stranu to není depresivní ani trošku. Protože naděje mi přijde důležitější než jistota.

The Oxen

Christmas Eve, and twelve of the clock.
“Now they are all on their knees1,”

An elder said as we sat in a flock
By the embers in hearthside ease.

We pictured the meek mild creatures where
They dwelt in their strawy pen,
Nor did it occur to one of us there
To doubt they were kneeling then.

So fair a fancy few would weave
In these years! Yet, I feel,
If someone said on Christmas Eve,
“Come; see the oxen kneel

“In the lonely barton2 by yonder coomb3

Our childhood used to know,”
I should go with him in the gloom,
Hoping it might be so.

Footnotes

1 referring to a belief that oxen would kneel at midnight on Christmas Eve
2 farmyard
3 valley

Thomas Hardy (1840-1928)
1915

~*~*~*~

A ještě jeden citát, co jsem našla v maminčině čtenářském deníku:

Miguel de Cervantes:
"Na velikých hodinách času je jen jediné slovo: "Teď."
Po ulici "Potom" dojde se k domu "Nikdy".

Asi tak. :)

Vtip dne. ;)

2009-11-26T07:53:12Z

KHM

2009-11-16T12:15:47Z

Dnes je významný den. Dne 16. listopadu roku 1810 se narodil ten, bez něhož by romantismus nebyl romantismem. Hrady by se nedočkaly pozornosti, papír krásných slov. (Lori by neměla koho přivádět k šílenství.) A my bychom neměly nad čím přemýšlet, nemilovaly bychom romantismus tak moc a nevymýšlely bychom, jak to asi bylo před Májem a proč je Vilém takový, jaký je. A nebýt Máje, nebyla by filmová verze, neexistovala by postava Valdemara a nevznikala by druhá povídka, spin-off k té mojí, kde v centru dění stojí Valdemar a vše vidí zase z jiného úhlu pohledu.

Je mi velice líto, že se dnes, ve Dnech poezie, nemůžu v 19:00 dostavit na Petřín k soše Karla Hynka Máchy oslavit jeho narození, protože mám tance a nacvičujeme choreografii.
Upřímně doufám, že mu to budu moci vynahradit jinak, dopíšu tu povídku a zřídíme mu fanklub. A příští rok, když bude 16.11. snad v úterý, se tam určitě půjdu připojit.

Všechno nejlepší.
A děkuji tvým rodičům a rodičům tvých rodičů a všem dalším předkům.

♥

Ono je to krásné i v angličtině

2009-11-03T17:50:44Z

Late evening, on the first of May—
The twilit May—the time of love.
Meltingly called the turtle-dove,
Where rich and sweet pinewoods lay.
Whispered of love the mosses frail,
The flowering tree as sweetly lied,
The rose's fragrant sigh replied
To love-songs of the nightingale.
In shadowy woods the burnished lake
Darkly complained a secret pain,
By circling shores embraced again;
And heaven's clear sun leaned down to take
A road astray in azure deeps,
Like burning tears the lover weeps.

***

Out of heaven a star falls questing,
Dying through the wastes of space,
Endlessly it falls unresting
Through its endless resting-place;
From the unbounded grave wild crying
Beats at heaven with bitter breath.
“Is there then no end of dying?”
Nowhere—never an end of death.

May

Friends cleaning.

2008-10-26T11:01:45Z

Zase jsem si udělala menší pořádek ve svých friends a vymazala si ty, kteří z LJ prostě zmizeli. Pokud tu někdo ze smazaných stále přebývá a chtěl by být přidán zpátky, tak ať se ozve. :)
Můj seznam "friend-of" se docela rozrůstá... chm.

Rachel Brice drum solo.

2008-08-28T16:31:58Z

O_O

Glass ball in my mind.

2008-04-22T09:48:35Z

Před pár dny, nebo už spíš týdny, jsme ve škole psali pololetní sloh z angličtiny. Náš učitel zadává i témata, která jsou krásně mimo. Minule jsem psala práci na téma "můj strýc si myslí, že červené čtverečky jsou inteligentnější než žluté trojúhelníčky, a já si to nemyslím" - nebo tak podobně, nepamatuju si přesně ty barvy a tvary. :)
Teď jsem psala sloh na téma "glass ball in my mind". Už téma samo je dosti... mimo. Jenže já ten den byla unavená a nebylo mi dobře a byla jsem mimo taky. Napsala jsem tudíž něco. Dnes nám byly práce vráceny a já byla pochválená za skvělou surrealistickou práci. No, to teda asi stoprocentně. :D

Protože je tak krásně mimo, opsala jsem si ji. A tady je. :D

Glass ball in my mind

There’s a glass ball in my mind. Please, do not imagine any light bulbs or Christmas decoration. It’s a glass ball on its own; my own glass ball in fact. There are some specific things on its surface – shallow scratches on one hand, and untouched parts on the other. Mostly it’s covered in plush – so it doesn’t make my heart hurt. But sometimes it acts on its own. It’s a very, very mean glass ball! (I’ve got an impression it didn’t watch those educational programmes for little glass balls when it actually was a little glass ball. It’s a little bit tiring to have an intelligent glass ball in my mind...)
And finally I’m getting to the point where my story begins. One day I was able to absorb many kinds of information. My little glass ball was nice and I didn’t have to be angry with it. But later that day the situation changed. I was supposed to make out something. I usually like playing with words, writing stories or just being convincing. Usually, yes. When my glass ball is being nice and supportive. The problem is that it’s not only intelligent, thoughtful, helpful, friendly and attractive; it’s also mean, malicious and always-laughing. It threw the plush away and began to try what it can actually make me do.
My life was suddenly upside down. The things I hate were easy. The things I like were obnoxious. My mind agreed with the glass ball and they let in Poe only. No one and nothing were let out. That’s why I was made to write about the glass ball in my mind. Can I believe in the idea of my mind getting a rest before tomorrow? Please, don’t say “no” – credendo vides always works.
PS: I didn’t write this. My glass ball did.

Zapojte se. ;)

2008-03-30T20:15:54Z

Informace po kliknutí na obrázek. :)

EDIT: Pokud jste přispěli přes "zprávu autorovi", tak je více než pravděpodobné, že to nedošlo. Využijte proto prosím e-mail nebo komentáře, vše v tamtom článku. :) Děkuji. :)

Secret Places

2007-09-18T17:45:07Z

The secret places
secret corners are where the magic whispers, laughs, cavorts.
A grey cat winks and in that glowing golden orb of his eye he offers a contract -
to show you what he sees -
under an Autumn leaf that has melted into stains on the pavement -
in the damp footprint of that lichen spotted rock -
it seethes
and bursts forth
and hides again in the secret places
secret corners.
Secret Places

Našla jsem místo plné nádherných obrázků! ♥

Podívejte se na Shadow Scrapes!

E.A.Poe - Alone

2007-06-28T09:21:06Z

From childhood's hour I have not been
as others were; I have not seen
as others saw; I could not bring
my passions from a common spring.
From the same source I have not taken
my sorrow; I could not awaken
my heart to joy at the same tone;
and all I loved, I loved alone.

Then - in my childhood, in the dawn
of a most stormy life - was drawn
from every depth of good and ill
the mystery which binds me still:
from the torrent, or the fountain,
from the red cliff of the mountain,
from the sun that round me rolled
in its autumn tint of gold,
from the lightning in the sky
as it passed me flying by,
from the thunder and the storm,
and the cloud that took the form
(when the rest of Heaven was blue)
of a demon in my view.

***

Od dětských let já nebýval
jak ostatní; já nevnímal
co ostatní; já nepoznal
vášeň či cit, jenž druhé rval.
Z tohoto zdroje netryskala
ani má trýzeň; nezlákala
mých druhů radost duši ke svým hrám;
co miloval jsem, miloval jsem sám.

Pak – v dětství – za jitra, jímž vzplálo
bouřlivé žití, vyvstávalo
z hlubiny zla i nad dobrem
tajemství, kterým poután jsem:
z proudu, jímž pramen v dál se valí,
z útesu srázné rudé skály,
ze slunce v zlatém víření
putujícího jesení,
z blesku, když v letu oblohou
mžiknutím míjel duši mou,
z hromu, z bouře, z černa mraku,
jenž v mém zádumčivém zraku
(zbytek nebes modrý byl)
v démona se proměnil.

Líbí se mi obě verze... A nevím, která víc. :) Každá zní úplně jinak.

Knížky jsou o mnoho lepší než lidé okolo mě.
Stejně jako jsou kočky o mnoho lepší než psi.

Spellchecker

2007-06-21T10:34:13Z

Toto zveřejnil miroshka a já to od něj musím převzít a ukázat vám to taky.
Geniální. XD

THE JOY OF WRITING

Eye have a spelling chequer
It came with my pea see
It plainly marques four my review
Miss steaks eye kin knot sea.

I Strike a key and type a word
And weight four it two say
Weather eye am wrong oar write
It shows me strait away.

As soon as a mist ache is maid
It nose be fore two long
And eye can put the error rite
Its rare lea ever wrong.

Eye have run this poem threw it
I am shore your pleased two no
Its letter perfect awl the weigh
My chequer tolled me sew.

--Sauce unknown

"Sčítání lidu" :)

2007-05-31T10:31:45Z

Pokud jste tak už neudělali, staňte se členy fandom_counts. Tato komunita "sčítá" fanoušky naprosto čehokoliv a snaží se zjistit, kolik blogů ze 13 miliónů registrací na LJ patří k nějakému, jakémukoliv fandomu.
Nemusíte si tu komunitu přidávat do "friends", stačí se stát členem a váš LJ bude započítán. :)

William Wordsworth - Lines

2006-03-30T21:27:26Z

I was looking at some photos from Wales and there was that poem by William Wordsworth. The name of this Lake poet is beautiful - and so is his work.

So here I present...

Lines

Composed a few miles above Tintern Abbey, on revisiting the banks of the Wye during a tour. July 13, 1798.

Five years have past; five summers, with the length
Of five long winters! and again I hear
These waters, rolling from their mountain-springs
With a soft inland murmur.--Once again
Do I behold these steep and lofty cliffs,
That on a wild secluded scene impress
Thoughts of more deep seclusion; and connect
The landscape with the quiet of the sky.
The day is come when I again repose
Here, under this dark sycamore, and view
These plots of cottage-ground, these orchard-tufts,
Which at this season, with their unripe fruits,
Are clad in one green hue, and lose themselves
'Mid groves and copses. Once again I see
These hedge-rows, hardly hedge-rows, little lines
Of sportive wood run wild: these pastoral farms,
Green to the very door; and wreaths of smoke
Sent up, in silence, from among the trees!
With some uncertain notice, as might seem
Of vagrant dwellers in the houseless woods,
Or of some Hermit's cave, where by his fire
The Hermit sits alone.
These beauteous forms,
Through a long absence, have not been to me
As is a landscape to a blind man's eye:
But oft, in lonely rooms, and 'mid the din
Of towns and cities, I have owed to them
In hours of weariness, sensations sweet,
Felt in the blood, and felt along the heart;
And passing even into my purer mind,
With tranquil restoration:--feelings too
Of unremembered pleasure: such, perhaps,
As have no slight or trivial influence
On that best portion of a good man's life,
His little, nameless, unremembered, acts
Of kindness and of love. Nor less, I trust,
To them I may have owed another gift,
Of aspect more sublime; that blessed mood,
In which the burthen of the mystery,
In which the heavy and the weary weight
Of all this unintelligible world,
Is lightened:--that serene and blessed mood,
In which the affections gently lead us on,--
Until, the breath of this corporeal frame
And even the motion of our human blood
Almost suspended, we are laid asleep
In body, and become a living soul:
While with an eye made quiet by the power
Of harmony, and the deep power of joy,
We see into the life of things.
If this
Be but a vain belief, yet, oh! how oft--
In darkness and amid the many shapes
Of joyless daylight; when the fretful stir
Unprofitable, and the fever of the world,
Have hung upon the beatings of my heart--
How oft, in spirit, have I turned to thee,
O sylvan Wye! thou wanderer thro' the woods,
How often has my spirit turned to thee!
And now, with gleams of half-extinguished thought,
With many recognitions dim and faint,
And somewhat of a sad perplexity,
The picture of the mind revives again:
While here I stand, not only with the sense
Of present pleasure, but with pleasing thoughts
That in this moment there is life and food
For future years. And so I dare to hope,
Though changed, no doubt, from what I was when first
I came among these hills; when like a roe
I bounded o'er the mountains, by the sides
Of the deep rivers, and the lonely streams,
Wherever nature led: more like a man
Flying from something that he dreads, than one
Who sought the thing he loved. For nature then
(The coarser pleasures of my boyish days,
And their glad animal movements all gone by)
To me was all in all.--I cannot paint
What then I was. The sounding cataract
Haunted me like a passion: the tall rock,
The mountain, and the deep and gloomy wood,
Their colours and their forms, were then to me
An appetite; a feeling and a love,
That had no need of a remoter charm,
By thought supplied, nor any interest
Unborrowed from the eye.--That time is past,
And all its aching joys are now no more,
And all its dizzy raptures. Not for this
Faint I, nor mourn nor murmur, other gifts
Have followed; for such loss, I would believe,
Abundant recompence. For I have learned
To look on nature, not as in the hour
Of thoughtless youth; but hearing oftentimes
The still, sad music of humanity,
Nor harsh nor grating, though of ample power
To chasten and subdue. And I have felt
A presence that disturbs me with the joy
Of elevated thoughts; a sense sublime
Of something far more deeply interfused,
Whose dwelling is the light of setting suns,
And the round ocean and the living air,
And the blue sky, and in the mind of man;
A motion and a spirit, that impels
All thinking things, all objects of all thought,
And rolls through all things. Therefore am I still
A lover of the meadows and the woods,
And mountains; and of all that we behold
From this green earth; of all the mighty world
Of eye, and ear,--both what they half create,
And what perceive; well pleased to recognise
In nature and the language of the sense,
The anchor of my purest thoughts, the nurse,
The guide, the guardian of my heart, and soul
Of all my moral being.
Nor perchance,
If I were not thus taught, should I the more
Suffer my genial spirits to decay:
For thou art with me here upon the banks
Of this fair river; thou my dearest Friend,
My dear, dear Friend; and in thy voice I catch
The language of my former heart, and read
My former pleasures in the shooting lights
Of thy wild eyes. Oh! yet a little while
May I behold in thee what I was once,
My dear, dear Sister! and this prayer I make,
Knowing that Nature never did betray
The heart that loved her; 'tis her privilege,
Through all the years of this our life, to lead
From joy to joy: for she can so inform
The mind that is within us, so impress
With quietness and beauty, and so feed
With lofty thoughts, that neither evil tongues,
Rash judgments, nor the sneers of selfish men,
Nor greetings where no kindness is, nor all
The dreary intercourse of daily life,
Shall e'er prevail against us, or disturb
Our cheerful faith, that all which we behold
Is full of blessings. Therefore let the moon
Shine on thee in thy solitary walk;
And let the misty mountain-winds be free
To blow against thee: and, in after years,
When these wild ecstasies shall be matured
Into a sober pleasure; when thy mind
Shall be a mansion for all lovely forms,
Thy memory be as a dwelling-place
For all sweet sounds and harmonies; oh! then,
If solitude, or fear, or pain, or grief,
Should be thy portion, with what healing thoughts
Of tender joy wilt thou remember me,
And these my exhortations! Nor, perchance--
If I should be where I no more can hear
Thy voice, nor catch from thy wild eyes these gleams
Of past existence--wilt thou then forget
That on the banks of this delightful stream
We stood together; and that I, so long
A worshipper of Nature, hither came
Unwearied in that service: rather say
With warmer love--oh! with far deeper zeal
Of holier love. Nor wilt thou then forget,
That after many wanderings, many years
Of absence, these steep woods and lofty cliffs,
And this green pastoral landscape, were to me
More dear, both for themselves and for thy sake!

1798.

***

I'm now obsessed with anything which is just a little bit about nature, feelings, thoughts... so I immediately fell in love with that.

In Czech, about a Czech story.

2006-03-19T14:04:34Z

Jestli se někdy budete chtít zasmát, otevřete si Nerudovy Povídky malostranské. Nechápu, jak se to někomu nemůže líbit nebo jak to někoho nemůže bavit. Co stránka, to něco, čemu se musím smát; neubráním se.
Konečně jsem se dostala k Figurkám. Úžasné, úžasné, úžasné. Asi má nejoblíbenější povídka. Některé jsou smutné, vážné, rozebírají myšlenky ostatních - ty se mi líbí také. Některé, jako například Večerní šplechty, jsou jakoby o ničem a o všem, také spontánní a se šplechty v každém odstavci, že se člověk dosměje a hned se zase směje znovu.
A teď konečně Figurky. Stodvacetistránková povídka psaná v ich-formě, popisující život obyvatel jednoho domu Malé Strany z pohledu nastěhovavšího se doktora studjícího právo. Zajímavé postavičky, vskutku. Každá by si zasloužila hlubší prozkoumání. Líbí se mi postarší pan Provazník. Impertinentní chlap, kterému prý lidé dřív ublížili a který nesnáší dotyk na zádech; a pranic nedělá. Náš pan doktor ho nemá rád, ale mně je sympatický. Snad bych mluvila jinak, kdyby to byl opravdový člověk a můj soused k tomu. Ale jako postava je výjimečný. Pan malíř je mi naopak velmi nesympatický - typická měšťácká hlava rodiny, někdy ovšem i milá. Doktor nesnáší, jaký kravál způsobuje. A že v noci přivolává z Petřína slavíky a doktor nemůže spát. Dobře mu tak (malíři myslím). A tak dál, nebudu tu popisovat každou postavu. Přečtěte si to sami.
Proč jsem ale vlastně začala tohle psát... Jak už jsem řekla, do povídky je zabudováno mnoho vtipu. A já si pár příkladů nemůžu nechat pro sebe.

~*~

Neštěstí při obědě. V polívce plovala nějaká muší rodina. Otce a matku jsem v roztžitosti spolk; pak tam ale plavalo ještě muší emryo a to jsem už nemoh. Já mouchy, Pepík dopisy, pes rodinné památky - bůh ví, co se v tom domě zde všechno sní!

~*~

Také malíř je dnes ve špatné míře, pochopitelno! Pořád si naříká na nevýnosnost svého umění.
"Pročpak tedy nezačnete řezbářství nebo sochařství? Jste ještě dost mlád, abyste se v tom vycvičil," míní Provazník.
"To tak, řezbář! Ti teď teprv nemají co jíst - aby dělali špejly do jitrnic, s monogramem!"

~*~

... Neodpovídám. - Nepůjdu. Dole se hádají, jsem-li doma. Malíř tvrdí, že jsem. "Počkejte, já ho vyzpívám," slibuje Provazník. Postavil se pod mé zahradní okno a spustil skuhravým hlasem:
Tážete se, proč já knedle
nejraději s mlíkem jím,
počkejte, to já vám hnedle,
ale hnedle vypovím -
zakuckal se smíchy a naslouchá. "Není tam," rozhodnul, "můj hlas by ho vytáh jako z láhve zátku."

~*~

... Pepík je kluk dobrého srdce. [konec zápisu]
[začátek dalšího zápisu] Pepík je holomek! - Celý se řesu zlostí. ...

~*~

Zachvěl jsem se. Provazník vesele pokračoval a mluvil teď vždy rychleji. "Já vám byl chlapík! Co já se ženských nasváděl, když jsem byl mlád! Necukejte sebou - vás nesvedu! Co se týče vdaných, mám čisté svědomí; ale na svobodné jsem měl namířeno. Hned co vzrostlý student jsem si z katalogů dívčích škol zapisoval ty, které se učily nejhůř; ty byly pak nejnevázanější. A pozor jsem dával na všechny studentské lásky - jak se dva rozhněvali, už jsem tu byl, pohněvaná milenka je snadný lup -."
Vyskočil jsem. Nemohl jsem to déle vydržet. "Odpusťte, musím domů -," a už jsem pádil.
Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechot.
Měl mne za blázna? -

~*~*~*~

A jestli toho ještě nemáte dost, dám sem ukázku ještě v Večerních šplechtů:

~*~

"Co děláš?" a technik Kupka, budoucí inženýr, se pomalu natáhl vedle Hovory.
"Co dělám. Najedl jsem se nastavované kaše a teď čekám, až mně bude nanic. Co jsi večeřel ty?"
"Já večeřel jako pánbůh."
"A co večeří pánbůh?"
"Nic."
"Ehm! - Co sebou pořád vrtíš?"
"Eh, rád bych si zul boty. Alespoň zouvák kdybychom zde měli ve svém salónu, alespoň kousek nářadí!"
"Zouvák není nářadí, zouvák patří rodině."

~*~

"Zcela doopravdy," kýval Hovora s úsměvem, "plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, víď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal."

~*~

Jäkl se pomalu vyvyšoval nad hřeben. Teď bylo vidět ramena, teď už prsa, teď život.
"Není ho konce," bručel Novomlýnský, "ten chlap by moh vycházet v pokračováních."

~*~*~*~

Tak, to by bylo asi všechno. Trocha vtipu mezi vážné věci. Neruda je génius.